Letošní rok se nese ve znamení významných výročí dvou světových velikánů opery: Giuseppe Verdiho a Richarda Wagnera, kteří se oba narodili v roce 1813. K připomenutí jejich 210. výročí se Lieder Company Prague rozhodl uspořádat koncert z jejich písňové tvorby. Tu doplní písně dalších operních autorů Vincenza Belliniho a Giacoma Pucciniho, který je po právu považován po Verdim za druhého největšího tvůrce italské opery.
Interpretace se ujmou sólistky Národních divadel v Praze a Brně: sopranistka Jana Sibera, loňská držitelka ceny Thálie, a mezzosopranistka Jana Hrochová. Za klavírem usedne klavírista a skladatel Jan Dušek. Koncert se koná v neděli 5. března od 19.30 h ve Velkém sále Novoměstské radnice.
Písňová tvorba zmíněných autorů bývá často zastíněna jejich převažující tvorbou operní, ačkoliv skrývá hodnotná díla silné emocionality. Na koncertních pódiích bývá uváděna až na výjimky zřídka. Všichni autoři uplatňují jim vlastní kompoziční postupy a výrazové prostředky, které známe i z jejich oper. Na malé ploše se mnohdy odehrává působivý příběh nebo lyrická nálada. Není výjimkou, že zrovna písňový žánr sloužil těmto autorům jako skicář a mnohé písňové nápady se pak objevují rozpracované ve větších dílech.
Přesně to je případ i dvou písní z cyklu Pět písní pro ženský hlas Richarda Wagnera, které zaznějí v originální verzi s klavírem[1]. Tyto písně sám autor označil jako skici k Tristanovi a jejich hudební materiál pak poznáváme v duetu ve druhém jednání a předehře k jednání třetímu. Mistrovský písňový cyklus vznikl na texty manželky jeho podporovatele a mecenáše Mathildy Wesendonckové, ke které zřejmě vzplanul Wagner v roce 1857 platonickou láskou natolik, že přerušil práci na opeře Siegfried, aby zkomponoval tento cyklus a zmíněnou operu Tristan a Isolda.
Nejinak je tomu i u Pucciniho písní, jejichž odraz nalezneme ve slavné Tosce a dalších operách. Bellini i Verdi zůstávají ve své nepočetné písňové tvorbě věrni své melodičnosti a brilantnímu zacházení s textem, občasné užití pěveckých virtuózních prvků potom dodává těmto písním lesku.
Právě intimita písňového recitálu nechá zaznít jedinečným hudebním pokladům těchto velikánů mnohem intenzivněji než na jevišti velkého divadla. Posluchači tak mají možnost zažít přední české pěvkyně v bližším kontaktu, v niternějším projevu a jemnějších hlasových nuancích.
Všechny písně jsou uváděny v italských, resp. německých originálech a doplněny českými titulky.
[1] Častěji bývají uváděny v orchestrální verzi, kterou však vytvořil Felix Mottl a druhou v roce 1976 H. W. Henze.
